Divadlo Kjógen
Divadlo kjógen (DK, dříve Malé divadlo kjógenu) je bezprostředním plodem partnerství měst Prahy a Kjóta navázaným v roce 1996. Divadlo vzniklo z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího, předního představitele kjótské tradiční školy Ókura a nositele japonského nejvyššího kulturního ocenění „Žijící národní poklad“ mistra Šigejamy Šimeho, a japanologa Ondřeje Hýbla. DK je naprosto unikátním divadelním seskupením, které vychází z dlouhodobé vzájemné spolupráce mezi českými a japonskými divadelníky a žánru kjógen se na profesionální úrovni věnuje za hranicemi Japonska. V češtině má soubor na repertoáru již přes 20 her, v roce 2016 získal za přesnost převodu žánru mimo Japonsko velice prestižní ocenění Saikašó udělované divadelním instituem Nogami Noh Theatre Institute při tokijské univerzitě Hósei a od roku 2023 je pak příběh DK prezentován i v učebnicích po celém Japonsku.
Hlemýžď – Krajem se šíří zvěsti, že lidskému zdraví mimořádně svědčí pojídati hlemýždě. Pán proto posílá sluhu, aby mu takového hlemýždě opatřil. V křoví pak sluha nalézá „hlemýždě“, přesně, jak mu ho pán popsal. Černá hlava, na zádech ulita… Čeho se sluhovi nedostává na intelektu, to dohání svojí horlivostí. Avšak splést si hlemýždě s horským asketou, který na hlavě nosí liturgickou čapku tokin a na zádech lasturu horagai pro troubení při liturgiích, to opravdu nemůže ani takové nemehlo, jako je on. Nebo snad…?
Papouškování – Není nad to mít podřízené, či služebnictvo, kteří poslouchají jako hodinky. Co jim řeknete, to vykonají. Doslova. Jen tím sluhou nesmí být Tarókadža. V tomto případě se totiž situace záhy vymyká kontrole a jeho důraz na doslovnou přesnost plnění pánových příkazů neochvějně směřuje k naprosté katastrofě. Příběh sám je starý přes 1000 let.
Izumo Šó Čó
Taneční styl Akaneja Izumo je výrazový tanec obecně označovaný jako nihon bujó, který představuje klasické japonské taneční umění. Tento tanec se vyvinul z dřívějších tanečních tradic jako jsou mai a odori a rozvíjel se v ranném období Edo i prostřednictvím tanců divadla kabuki. Specifická gesta, pohyby vějíře i samotný kostým napomáhají vyprávět příběhy písní, které doprovází. Jedná se o vytříbený jevištní tanec.
Paní Izumo Šó Čó od útlého věku studovala tanec u mistra Izumo Šó Sen. Vystupovala v Tokiu na Shinbashi a v Asakuse. Od roku 2015 začala tento tanec vyučovat. Během následujících let vystupovala ve několikrát v Itáii, ve Vatikánu, USA a Austrálii, kde vedla i taneční workshopy. Často se účastní i prezentací japonské kultury na Velvyslanectví České republiky v Japonsku. Taneční styl Izumo aktuálně praktikuje v Tokiu a do České republiky ho přijíždí představit poprvé.
Amakusa Hišou
Příběh vypráví o skutečné události, která se stala v 17. století v oblasti Šimabara na ostrově Kjúšú a přilehlém souostroví Amakusa. Kvůli zvýšení daní nastal v zemi hladomor a bylo také zakázáno křesťanství, ke kterému se většina místních obyvatel hlásila. Vůdcem tohoto povstání byl teprve šestnáctiletý Amakusa Širó. Téměř 30.000 povstalců z řad rolníků i róninů dobilo hrad Hara, ale už se neubránilo čtyřnásobné přesile armády. Mladičký Amakusa položil svůj život při obraně prostého lidu. Píseň vypráví o jeho hluboké víře v Boha a lásce dívky, která se do něj zamilovala.
Plamenný motýl
Tanec je japonskou verzí Romea a Julie. Příběh bláznivé, intenzivní a spalující lásky. Setkání dvou lidí se tu stává motýlem a jak rychle láska vzplane, tak rychle se i rozplyne. Květina pavoučí lilie jako jasně červený plamen prý kvete na nebi. Její květ je v budhismu symbolem světa mrtvých. V Japonsku kvete na podzim a říká se ní Higan Bana. Květina, která symbolizuje onen svět se stala námětem mnoha divadelních her.
