Ozvěny festivalu  Plzeň   6. - 10. 2.  |  Opava  12. - 16. 2.  |  Hodonín  8. - 10. 3.http://www.eigasai.cz/plzen/eigasai-2013-plzen/eigasai-2013-home-plzen.htmlshapeimage_2_link_0
PROGRAM  |  VSTUPENKY  |  PARTNEŘI  |  MEDIA  |  Kontakt → eigasai-2013-program.htmleigasai-2013-vstupenky.htmleigasai-2013-partneri.htmleigasai-2013-media.htmlmailto:shoen@japan.cz?subject=eigasai%202013shapeimage_3_link_0shapeimage_3_link_1shapeimage_3_link_2shapeimage_3_link_3shapeimage_3_link_4

23. ledna

středa 20:15

24. ledna

čtvrtek 20:30

25. ledna
pátek 18:30

25. ledna
pátek 20:30

26. ledna
sobota 21:00

27. ledna
neděle 19:00

28. ledna
pondělí 18:00

    Imamura Shōhei 1926 – 2006





Imamura Shōhei patří mezi klíčové osobnosti japonské kinematografie druhé poloviny dvacátého století a bývá řazen mezi přední režiséry tzv. nové vlny šedesátých a sedmdesátých let. Na rozdíl od tvůrců jako Ōshima Nagisa či Yoshida Yoshishige, kteří působili stranou velkých filmových studií a hojně své filmy realizovali ve spolupráci s progresivní a autorskou svobodu zaštiťující společností Art Theatre Guild, Imamura byl po většinu své tvůrčí kariéry spjatý s Nikkatsu, jedním z tehdejších největších filmových studií. To však nikterak nesnižuje modernistický styl jeho snímků, jeho výraznou osobní vizi a touhu točit jiným stylem a o jiných tématech, než bylo obvyklé pro zasloužilé mistry jako byli Mizoguchi Kenji či Ozu Yasujirō. V šedesátých letech, kdy Nikkatsu zásobovalo kina žánrovými snímky pro mladé publikum, byl Imamura jedním z mála tvůrců, kteří si dokázali navzdory politice studia prosadit vlastní tvůrčí směr.


Imamura vstoupil do filmového průmyslu coby asistent režie ve studiu Shōchiku, kde se jeho mistrem stal sám velký Ozu Yasujirō. Nicméně z konzervativního studia odešel ke konkurenčnímu Nikkatsu již v roce 1954. Zatímco Ozu byl pro mladého tvůrce vzorem spíše negativním, vůči jehož vznešeným středostavovským melodramatům oslavujícím tradiční hodnoty se cíleně vymezoval, u Nikkatsu našel ideálního mentora, jenž dokázal vhodně nasměrovat Imamurovu fascinaci lidovou kulturou a přízemně tělesnou podstatou lidské existence. Režisér zemitých komedií Kawashima Yūzō se stal Imamurovým učitelem i blízkým přítelem. Imamura u něho pracoval jako asistent režie a podílel se na scénářích k několika jeho filmům, včetně Bakumatsu taiyōden (Slunce posledních dní šógunátu, 1957) dnes považovaného za jeden z nejzásadnějších filmů japonské kinematografie. Imamura režijně debutoval v roce 1958 snímkem Nusumareta yokujō (Uloupená vášeň), v němž se Kawashimův vliv spojuje s krystalizujícími motivy, typickými pro jeho další díla.


Imamurovu tvorbu můžeme počínaje šedesátými léty rozdělit do tří období. První desetiletí charakterizují hrané snímky povětšinou točené na černobílý širokoúhlý materiál, v nichž ohledával pudovost a živočišnost člověka i společnosti prostřednictvím postav z nejnižších vrstev. Tyto filmy hojně využívají zvířecí symboliku, která se někdy objevuje i v názvech, např. Buta to gunkan (Prasata a bitevní lodě, 1961), nebo Nippon konchūki (Záznamy o japonském hmyzu, 1963). V návaznosti na vrcholné snímky Akai satsui (Rudá vražedná touha, 1964) a Erogotoshitachi yori Jinruigaku nyūmon (Pornografové: Úvod do antropologie, 1966), v nichž používal dokumentární potažmo reportážní postupy, se vydal ohledat otázku možnosti zachytit realitu na film v dokumentárním experimentu Ningen jōhatsu (Zmizení člověka, 1967).


Po náročném mnohaměsíčním natáčení a komerčním neúspěchu nákladného antropologického eposu Kamigami no fukaki yokujō (Hluboká touha božstev, 1968), který přivedl studio Nikkatsu takřka k bankrotu, Imamura zanevřel na hrané filmy a věnoval se dokumentům, které představují druhé období jeho tvorby. V nich se zabýval dějinami z pohledu obyčejných lidí v kontrastu k velké historii dějepisců a současně poodhaloval tabuizované aspekty válečné mašinérie i soudobé japonské společnosti.


K režii hraných filmů se vrátil v roce 1976 fiktivním pojednáním o pouti reálného sériového vraha napříč Japonskem Fukushū suru wa ware ni ari (Moje úloha je pomsta). Tím také započalo finální období jeho tvorby. Nejprve se pustil do výpravných projektů, které představují hranou paralelu k dokumentárním filmům předchozího tvůrčího období. Vedle chaosu na sklonku období Tokugawa ve snímku Eejanaika (A proč ne!, 1981) se věnoval především událostem předmoderních dějin (období Meidži a Taišó) a druhé světové války. Ty ukazoval prostřednictvím životů výstředních figur zapomenutých oficiální historií jako byli Zegen (Kuplíř, 1987) a Kanzō sensei (Doktor játro, 1998), ale také z pozice obyčejných lidí ve filmu  Kuroi ame (Černý dešť, 1989). V roce 1983 získal na prestižním festivalu v Cannes hlavní cenu, Zlatou palmu, za svou naturalistickou adaptaci románu Fukazawy Shichirōa Narayama bushikō (Balada o Narajamě, 1983). Jako jediný japonský režisér a jeden z mála světových tvůrců tuto cenu získal ještě jednou, a to za symbolistní film Unagi (Úhoř, 1997). S filmovou kariérou se rozloučil vskutku důstojně, úsměvným a lehce erotickým filmem Akai hashi no shita no nurui mizu (Vlažná voda pod červeným mostem, 2001).

 
IMAMURA Shōhei   Retrospektiva 1958–2001
ROČNÍK 2012 →http://eigasai.cz/2012/eigasai-2012/eigasai-2012-intro-PRAHA.htmlshapeimage_21_link_0
Poklady z archivueigasai-2013-poklady-z-archivu.htmlshapeimage_23_link_0
IMAMURA Shōhei Retrospektiva 1958 – 2001shapeimage_24_link_0
SMÍCH prochází žaludkem     eigasai-2013-smich-prochazi-zaludkem.htmlshapeimage_25_link_0
PROGRAM  |  VSTUPENKY  |  PARTNEŘI  |  MEDIAeigasai-2013-program.htmleigasai-2013-vstupenky.htmleigasai-2013-partneri.htmleigasai-2013-media.htmlshapeimage_28_link_0shapeimage_28_link_1shapeimage_28_link_2shapeimage_28_link_3
KontakT → mailto:mailto:shoen@japan.CZ?subject=EIGASAI%202013shapeimage_29_link_0
CZ  |  ENeigasai-2013-home.htmleigasai-2013-home-en.htmlshapeimage_30_link_0shapeimage_30_link_1