Kitano Takeši (1947-)
Kitano Takeši, vystupující též pod jménem Bíto Takeši, patří hned po Kurosawovi k nejznámějším japonským režisérům. V Japonsku je populární spíše jako televizní komik a herec, avšak jeho stoický a současně citlivý přístup k vyprávěným příběhům mu přinesl několik mezinárodních ocenění. Jako herec se proslavil po boku Davida Bowieho ve filmu Óšimy Nagisy, Sendžó no merí kurisumasu (Veselé vánoce, pane Lawrenci, 1983). První film, Sono otoko kjóbó ni cuki (Ten chlap je magor), režíroval v roce 1989 místo veterána jakuzáckých filmů Fukasakua Kindžiho. Veskrze nihilistické pojetí předvedl i ve svém druhém počinu, San tai jon ekusu džúgacu (Říjen, 3:4) z roku 1990, ovšem teprve ve filmu Sonačine (Sonatina, 1993) dokázal propojit hravé až poetické scény s brutálním násilím, které jsou typickými znaky jeho tvorby. Nejvyzrálejším filmem tohoto přístupu je Hanabi (Ohňostroj, 1997), za nějž získal Zlatého lva v Benátkách. Na svůj úspěch se pokoušel navázat japonsko-americkou koprodukcí Brother (Ve spárech jakuzy, 2000), ale bohužel bez větších ohlasů. Od roku 2005 natočil několik filmů, v nichž se snažil vyjádřit svoji tvůrčí krizi, například ve snímku Akiresu to kame (Achilles a želva, 2008), v němž se vyznává ke své lásce k výtvarnému umění. V roce 2010 se však s filmem Autoreidži (Urážka, 2010) vrátil v plné síle k jakuzáckému žánru. Do japonských kin se na podzim dokonce chystá jeho pokračování s názvem Autoreidži 2 (Urážka 2). Ovšem od samého počátku se Kitano nevyhýbal ani jiným žánrům, poprvé v téměSite 3ř němém filmu Ano nacu, ičiban šizuka na umi (Scény u moře, 1991 – uvedl EIGASAI 2011), později ve ztřeštěné komedii Minna jatteru ka! (Všichni to dělají, 1995), v road movie Kikudžiró no nacu (Kikudžiró, 1999), artovém filmu Dolls (Loutky, 2002), nebo remaku samurajské klasiky Zatóiči (2003), který se do české distribuce dostal pod nešťastně zvoleným názvem Samuraj. Ve většině svých filmů Kitano také hraje, jistou výjimkou jsou filmy Ano nacu, ičiban šizuka na umi a Kids Return (Děti se vracejí) z roku 1996 a Dolls. Jako herec Kitano zazářil i ve filmech jiných japonských a světových režisérů. Kromě Sendžó no merí kurisumasu si zahrál v dalším snímku Óšimy Nagisy, Gohatto (Tabu, 1999), zabývajícím se tématem homosexuality mezi samuraji, v hollywoodském filmu Johnny Menemonic (1995) Roberta Longa, nebo v prvním japonském snímku Tokyo Eyes (1998) francouzského režiséra Jean-Pierra Limosina. Mladšímu publiku je znám z filmu Batoru rowaiaru (Battle Roayale, 2000) od klasika jakuzáckého žánru Fukasakua Kindžiho a bezesporu nejlepší herecký výkon podal jako korejský patriarcha ve filmu Či to hone (Krev a kosti, 2004) Saie Jóičiho. Jednu z hlavních rolí ztvárnil rovněž v černé komedii Tenmy Tošihira Kjóso tandžó (Zrození mistra, 1993), který vznikl podle jeho předlohy a scénáře. Scénáře napsal k většině svých filmů a kromě scenáristiky se věnuje také psaní knih. Dlouhodobě vystupuje v několika estrádních pořadech, které se těší velké divácké oblibě, u nás je znám například jeho soutěžní pořad Fúun! Takešidžó (Takešiho hrad, 1986-1989). Kitano Takeši patří bezesporu mezi nevýraznější osobnosti japonského filmu přelomu 20. a 21. století.
